Rumunsko

Rumunsko, země jihovýchodní Evropy. Národní město je Bukurešť. Rumunsko bylo v roce 1944 okupováno sovětskými jednotkami a v roce 1948 se stalo družicí Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Od roku 1948 do roku 1989, kdy byl svržen režim rumunského vůdce Nicolae Ceaușescu, byla země pod komunistickou vládou. Svobodné volby se konaly v roce 1990. V roce 2004 se země připojila k Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) a v roce 2007 se stala členem Evropské unie (EU).

Rumunská krajina je přibližně jedna třetina hornatá a jedna třetina zalesněná, zbytek tvoří kopce a pláně. Podnebí je mírné a vyznačuje se čtyřmi různými ročními obdobími. Rumunsko má značné bohatství přírodních zdrojů: úrodná půda pro zemědělství; pastviny pro hospodářská zvířata; lesy, které poskytují tvrdé a měkké lesy; zásoby ropy; kovy, včetně zlata a stříbra v pohoří Apuseni; četné řeky, které zásobují vodní elektrárnu; a pobřeží Černého moře, které je místem přístavů i letovisek.

Rumuni odvozují většinu svého etnického a kulturního charakteru z římského vlivu, ale tato starodávná identita byla nepřetržitě přetvářena pozicí Rumunska na hlavních kontinentálních migračních cestách. Rumuni se považují za potomky starověkých Římanů, kteří dobyli jižní Sedmihradsko pod císařem Trajanem v roce 105 ce, a za Daciany, kteří žili v horách severně od Podunajské nížiny a Transylvánské pánve. V době římského stažení pod císařem Aurelianem v roce 271 se římští osadníci a Dacijci provdali, což vedlo k vytvoření nového národa. Ze směsi těchto dvou kultur se vynořily jak latinské kořeny rumunského jazyka, tak východní pravoslavná víra, které většina Rumunů drží.

Od příchodu Hunů v 5. století do vzniku knížecích knížecích Valachie a Moldávie ve 14. století rumunští lidé z písemné historie prakticky zmizeli. Během této doby bylo Rumunsko napadeno velkou lidovou migrací a válečníky na koni, kteří cestovali po Podunajské nížině. Předpokládá se, že vzhledem k neustálému násilí byli Rumuni nuceni se přestěhovat a najít bezpečnost v Karpatech. Jak poznamenal vojenský náčelník Helmuth von Moltke: „Odpor, který se téměř vždy ukázal jako zbytečný, nemohli Rumuni myslet na jiný způsob obrany, než na útěk.“

Pro dalších 600 let sloužily rumunské země jako bojiště pro konfliktní ambice svých sousedů. Rumuni nebyli schopni odolat císařským tlakům nejprve od Byzantinců a poté od osmanských Turků na jih v Konstantinopoli (nyní Istanbul) nebo později z habsburské říše na západ a od Ruska na východ.

V 1859 knížectví Walachia a Moldavia byla sjednocena, a v 1877 oni prohlásili jejich nezávislost na Osmanské říši jako moderní Rumunsko. Toto bylo doprovázeno přeměnou z cyrilské abecedy na latinu a exodem studentů, kteří hledali vysokoškolské vzdělání v západní Evropě, zejména ve Francii.

Přes jeho pozdní začátek jako evropský národní stát vytvořilo Rumunsko ve 20. století několik světově proslulých intelektuálů, mezi něž patří skladatel Georges Enesco, dramatik Eugène Ionesco, filozof Emil Cioran, historik náboženství Mircea Eliade a nositel Nobelovy ceny George E. Palade. V předvečer druhé světové války popsala novinářka Rosa Goldschmidt Waldeck (hraběnka Waldeck) její nejsilnější dojem z Rumunů:

Dva tisíce let těžkých zahraničních mistrů, barbarských invazí, drzých dobytí, zlých princů, cholery a zemětřesení dali Rumunům vynikající smysl pro dočasnou a přechodnou kvalitu všeho. Zkušenost s přežitím je naučila, že každý pád může mít za následek nepředvídané příležitosti a že se vždy nějak znovu postaví na nohy.